Proč to v Česku zatím nemůže být jako v Německu?

Taky se okolo vás občas mihne věta: „To by se v Německu nestalo”? Nebo: „V Německu tohle funguje úplně jináááč“. Dnes nabídnu srovnání z jiné perspektivy než jsme zvyklí.

Důvod proč jsem se rozhodl napsat tento článek, je rozhovor s mým kamarádem, který jsme vedli u něj doma na povánočním pivu. Obvykle navštěvujeme restaurace, ale letos jsou z nějakého podivného důvodu zavřené. Vedli jsme standardní chlapskou nevyváženou debatu a došlo i na práci. Řešili jsme, jak moc se do našich oborů podepsal koronavirus. Obor kde pracuji já zatím výkyv nezažil, ale to se pravděpodobně letos změní. Obor ve kterém pracuje kamarád koronavirus ovlivnil velmi. Kamarád pracuje ve firmě, která zaměstnává stovky lidí a její činnost je maloobchodní prodej. Vládní nařízení tuto firmu poznamenaly ve velkém a firma musela nechat doma stovky lidí. Byla nucená převést veškerou svojí obchodní strategii na eshop, který jí slušně fungoval už v době před koronavirem. A stala se zvláštní věc. Tato firma měla na eshopu v roce 2020 větší obrat než naeshopu i prodejnách v roce 2019 a dokonce splnila naplánovaný plán. Což je v této době skvělý úspěch.

Co mě ale překvapilo je fakt, že tato firma i přes úspěšný rok využila dotace na zaměstnance z programu Antivirus. Firma má na tyto dotace plné právo a toto právo využila, z hlediska zákona je asi všechno v pořádku. Ale pro mě je to nějak těžko stravitelné sousto. A není to jediná firma o které vím, že zvolila tento postup. Vím i o lidech, kteří podvádějí ve výkazech, aby na dotace dosáhli i když je nepotřebují. A není jich málo.

A já si říkám: „Stalo by se tohle v Německu“?
 

Máme za sebou statisícové demonstrace proti vládě. Máme za sebou velké demonstrace proti rouškám. Proti vládním nařízením. Podporujeme Alexeje Navalnejho. Podporujeme Bělorusko. Chceme, aby se naši představitelé chovali lépe. Aby byli mravní a slušní.

Ale umíme to i my? Myslím tím společnost. Umíme být skutečně mravní? Tím nemyslím symbolické (někdy až pózerské) volání po odkazu Václava Havla. Ale skutečné činy pokory, mravnosti a férového přístupu vůči společnosti, ostatním i vlastnímu státu.

Možná je toto jeden z rozdílů mezi naší mladou demokracií a demokracií ve státech, kteří ji mají déle než my. Možná, že v té úctě k ostatním lidem, nebo vlastní zemi... Bydlíme v jedné z nejlepších zemí na planetě. Česká republika je skvělá, plná úžasných míst, krásného umění, velkých hrdinů, světové architektury, památek za kterými jezdí celý svět. Máme i výborné vědce, podnikatele, vojáky, lékaře, IT specialisty a pořád jsem přesvědčený, že máme být na co hrdí. A jsme hrdí? Na sebe? Na svoji zemi?

Když jsem v zahraničí a potkávám se s lidmi z České republiky, tak se mi často stává, že o své vlastní zemi nemluví dobře. Je to v celku unikát (máme to snad jen my a Slováci). Protože většinou se setkávám s tím, když představuje cizinec vlastní zemi cizím lidem, tak hledá jen to dobré a chce ze svojí země představit jen to nejlepší.

Čím to tedy je, že my ne?