Terezín, večerní Ústí nad Labem a Bad Schandau za dva dny

Dneska to nebude o politice ani společnosti. Dneska se s Vámi chci podělit o dvoudenní výlet. S jasným poselstvím: "Byla chyba nejet!"

Nedávno mi kamarádka Monča poslala tento obrázek. Byla to narážka na moji „dovolenou“ v Polsku, kde jsem skončil sám.

A jelikož jsem pozitivní realista, tak jsem se rozhodl, že nehodím flintu do žita a uspořádám další výlet, tentokrát do Terezína. Kontaktoval jsem několik kamarádů, se kterými by to šlo a dal jsem vědět i mé dobré kamarádce Janě, od které jsem dostal vynadáno za to, že jsem ji nevzal do Osvětimi.

Přihlásil se Martin s přítelkyní Terkou a Jana, co nebyla v Osvětimi. Skvělé. Čtyři lidi, jedno auto, čeká nás super výlet.

Plánování výletů mi moc nejde a tak jsem předal tuto část osvědčenému Martinovi, kterého tato činnost vysloveně baví. Myslím, že v minulém životě měl cestovku, protože celý září, když mu dáte naplánovat výlet či dovolenou. Byli jsme spolu například v Gruzii, kterou naplánoval skvěle.

Martin ladí plán, který je zatím takový. Z Brna vyjedeme (David a Jana) v sobotu dopoledne, ve 13.00 nabereme Pražáky (Martin a Terka) a do Terezína dojedeme kolem 14:00. Projdeme si jej a na večer se přesuneme do Ústí, kde se ubytujeme, zajdeme na večeři a pivo. Druhý den dáme krátkou túru buď v Hřensku nebo v německém Bad Schandau. A v neděli večer domů.

Vzpomínáte na obrázek výše? Píšu Janě s nadšením sobě vlastním, že už to teda máme naplánované a po Terezíně pojedeme na procházku a jízdu lázeňskou tramvají do německého Bad Schandau.

Odpověď: „Do Německa teda nejedu“. Tentokrát jsem se rozhodl být tvrďák: „Ok, tak buď pojedeš, nebo ne, ale do Německa se jede“. Jana výlet zrušila. I když Terezín chtěla vidět hodně....

Píšu Martinovi, jak si výlet stojí a on mi odpověděl, že ani Terka nejede, že pojede k rodičům na víkend. Ok, takže pojedeme jen s Martinem...

Je sobota dopoledne, dávám si v Brně snídani u Eggo food truck a po famózním snídaňovém burritu tankuju a vyrážím ve svém služebním Opelu směr Praha. Cesta byla lemována různými uzavírkami a Waze mi doporučila i objížďku. Ve 13:03 (domluveno bylo 13:00) Martina nabírám u něj doma a jedeme do Terezína. Za 3 hodiny, při které jsme rezervovali hotel přes Booking, příjíždíme na místo. Parkujeme a jdeme na prohlídku Malé pevnosti.

U příchodu k bráně Malé pevnosti nejde pominout velmi silné místo. Jde o hřbitov obětí terezínského ghetta a Malé pevnosti. Je to monumentální místo, kterému dominuje velká Davidova hvězda a velký kříž. Na zelené zahradě jsou stovky náhrobků se jmény. Náhrobky zdobí malé kamínky, které tam ukládají příbuzní, nebo jen tak kolemjdoucí jako vzpomínku. Při příchodu k pevnosti už z dálky vidíme ikonickou bránu s černým a bílými kvádry okolo vjezdu a červené zdi pevnosti. Je to nesmírně kontrastní. Kupujeme lístek za 220,- a jdeme dovnitř. Po vstupu do pevnosti odbočíte vlevo na dvorek, kde přímo proti nám svítí černě psaný nápis na bílém pozadí „Arbeit macht frei“. V duchu si říkám, že by Němci neměli Evropě šéfovat, vždycky to dopadne katastrofou.

Procházíme si jednotlivé ubikace, kde drželi vězně. Připomíná mi to ghetto v Osvětimi. Prostě jeden koncept, který Němci aplikovali všude. Postupně procházíme sprchy, umývárny, 500 m dlouhou chodbou, kde občas prosvitne sluneční světlo z původních střílen pevnosti. Po značkách a číslech stanovišť si procházíme jednotlivé expozice. Je velká škoda, že jsme si nevzali průvodce. V areálu chybí popisky a více informací. U některých expozic spíše odhadujeme, co tam bylo, nebo mohlo být a nebo k čemu daná věc sloužila. Pomáhá nám moje znalost historie, i když jen velmi omezeně. V bývalém kině se promítá film o odsunech a počtech obětí z transportů. Z mnoha tisíce lidí v transportech přežilo jen několik málo lidí. Většinou šlo o přesun do Osvětimi. Šlo o hromadnou vraždu na dálku. Mám pocit úzkosti a po skončení filmu odcházíme dál na konec expozice, kde si v jedné z budov prohlížíme muzeum a výtvarná díla zobrazující holocaust. Zde je informací dost i popisky jsou podrobné. Ale chybí ten výklad. Znova si říkám, že to chtělo průvodce.

Opouštíme Malou pevnost a jdeme do města. Míříme do muzea na náměstí, kde použijeme lístky z Malé pevnosti. Máme skluz a muzeum stíháme tak tak. Expozice je zpracovaná pěkně, prvním patrem se napříč expozicí v podlaze linou dvě souběžné čáry, které svítí červeně. Napadlo mě, že znázorňují koleje z odsunů. Je zde i několik málo předmětů lidí z ghetta. Jde o nejzajímavější exponáty. Jsou to mosty mezi tehdy a teď. Mají v sobě patinu té doby. Píšu hlubokou myšlenku do pamětní knihy a jdeme dál do bývalé jízdárny na další expozici přes náměstí, okolo kostela s monumentální stěnou a vysokými vraty. Je to dominanta opravdu ošklivého náměstí. A musím říct, že jsem zklamaný ze stavu silnic, chodníků a vlastně celého prostředí Terezína. 

Expozici v bývalé jízdárně stihneme těsně před zavřením v 18:00. V jízdárně opět vstupujeme na vstupenku z Malé pevnosti a jdeme do prvního patra. Napadlo mě, že se s Martinem moc nebavíme a vlastně jen jdeme. Ani nevím, co se mu honí hlavou, ale zeptat se na to teď nechci.

V jízdárně je pro mě nejsilnější expozice. Jde o autentické naaranžování ubikace z Ghetta. Jsou zde pryčny, deky, kabáty, brýle, zápisníky, nádobí.... Na kabátech je žlutá nášivka. Ano, Davidova hvězda, která oddělovala ty správné od těch špatných. Letí mi hlavou myšlenky o označování a nálepkování. Z historie se lidstvo snad nikdy nepoučí. Vždycky zde bude tendence rozdělovat lidi na ty správné a špatné. Jsme odsouzeni k opakování. 

Procházíme si zbytek Terezína. Krematorium, vlakovou vlečku... Expozice už jsou zavřené, je po 18:00 a my při západu slunce nad ulicemi města odcházíme k autu. Dáváme si aspoň zmrzlinu. Chybí nám zde restaurace, kde by se dali probrat nashromážděné zážitky. Na parkovišti je stánek s hamburgerem jak v roce 1998. Terezín by si zasloužil větší péči. Je to významné místo našich dějin a město je opravdu velmi zanedbané. Spousta budov je neobydlených a chátrajících. Je to škoda...

Terezín

Sedáme do auta a míříme do Ústí. Máme hlad a Martin hledá v mobilu restauraci a bar, kam se večer vypravíme.

Ubytováváme se v hotelu, kde je velmi milá, pěkná a mladá recepční. Cestou na pokoj do 7. patra je tématem hovoru mezi mnou a Martinem. Z hotelového pokoje máme výhled na Větruši. Říkám: „Tam je Větruše, prý je tam dobrá hospoda.“ Martin na to: „Hele to je ta, jak tam byl Pohlreich.“ A já, že jo. Koukáme na sebe a oba víme, že se jde tam. „No tak jo, jdeme tam.“ Na recepci nás milá, hezká a mladá recepční posílá do nákupního centra, ze kterého jede lanovka přímo před restauraci.

Martin překonává svoji lanovkofobii a jedeme. Máme na sobě jen trička a míříme do 4 a půl hvězdičkového hotelu s restaurací. Snad budou mít místo... Mají! Obsluha nás usadila. Objednáváme jídlo. Martin si dává svíčkovou a já kachní prso s čočkou. Za malou chvíli máme jídlo před sebou, vypadá skvěle. Obsluha je milá, nenucená. Cítíme se dobře. Jídlo je fantastické. Svíčková se rozpadá a kachna je růžová, jak má být. Posíláme fotky jídla a drinků Janě a Tereze, abychom je naštvaly. Měly jste jet s námi, měl být ten vzkaz. Máme radost z toho, že jsou naštvané a závidí. Platíme a vyrážíme do víru města Ústí nad Labem.

Ještě před cestou dolů lanovkou, fotíme krásně osvětlené město z vyhlídky na Větruši. Celé město je jako na dlani, osvětlené domy a ulice by se daly pozorovat celou noc. Ale my jdeme ještě do víru toho města, takže jedeme lanovkou dolů a jdeme do baru.

Jenže bar je zavřený. Ústí je v sobotu večer, no, jak to říct, není moc přívětivé. Necítíte se zde dobře. Po ulicích jsou odpadky a ve stínech mezi lampami, kam světlo nesvítí, se schovávají partičky různě pofidérních lidí. Koukají na nás a my na ně. Martin našel ještě jeden bar, tak jdeme o dvě ulice dál. Potkáváme čtvrtou policejní hlídku. Říkám si, že zde je víc policistů, než v Brně v noci a tom to tam teda žije jinak. Přicházíme na další bar a je zavřený. No... v sobotu večer v Ústí to teda tepe jen na zastávkách, v přítmí ulic a ve stínech mezi lampami pouličního osvětlení. Nacházíme poslední záchranu a to je místní minipivovar Na Rychtě. Dávám řezané a musím uznat, že pivo mají skvělé. Martin zkouší ovocnou dvanáctku a vypadá, že mu leze do hlavy, kodrcá něco o recepční. Moc mu nerozumím, je zde dost hluk, ale přikyvuju. Je 22:00 a pivovar zavírá. Na cestu si dáváme ještě pivní nealko limonádu, která je taktéž skvělá a jdeme spát.

Ústí nad Labem

Po snídani vyrážíme směr Německo. Při příjezdu do Bad Schandau nás vítá nepřehlédnutelná několik desítek metrů vysoká konstrukce rozhledny. Parkujeme. A jdeme hned na rozhlednu a výtahem nahoru. Z rozhledny je krásný výhled na část města a řeku Labe. Posíláme další fotky Tereze a Janě, aby pochopily, že udělaly chybu. Okolo rysí obory sestupujeme do města. Rysů je mi líto. Za elektrickým ohradníkem mají výběh jen pár metrů. Ta myšlenka, která tento výběh spojí s Terezínem, mi nevyhnutelně bleskne hlavou. Pořád něco omezujeme. Ve městě jdeme na úzkokolejnou tramvaj, která zde jezdí od roku 1896, nebo tak nějak a jedeme se podívat na vodopád. Trhanou a hlučnou jízdou, několika velmi nebezpečnými dopravními situacemi, kde figurují motorky, chodci, cyklisté, auta a tramvaj se dokodrcáme na konečnou, kde je hlavní dominantou vodopád. Ten je ale poněkud přeceňován.

Koukáme do mapy na seznam.cz a nacházíme krátkou okružní trasu k vápencovým skalám. V městské obuvi vyrážíme na lesní cestu. Cítím se jako blbec. Vždy, když jdu po horách v dobrém obutí, usmívám se nad neználky, co vyrazili v botaskách. Teď jsem neználek já. Po pohledu na Martinovy boty, se cítím trošku lépe. Je na tom hůř.

Po pár stech metrech lesem do mírného kopce přicházíme k soustavě skal, kde je hlavní dominantou skalní brána Kuhstall. Chodíme po okolních výběžcích. Po velmi úzkém schodišti ve štěrbině se dá dojít na vrcholky skal. Výhled je famózní. Koukám, že i zde kůrovec úřaduje. Velká část lesa pod námi je uschlá. Když procházíme kolem nenápadného stromu, kousne mě sršeň do hlavy. Bolí to, ale dělám, jako že nic. Aby nikdo okolo nic nepoznal. Následně se dívám, že jsme prošli okolo značeného hnízda. Sestupujeme dolů ze skály a s Martinem se rozhodujeme, že půjdeme raději zpět na tramvaj. Nemám sebou léky na alergii a štípanec bolí. Když jsme došli na stanoviště tramvaje, tak mi hlava tepala, ale žádný velký otok ani anafylaktický šok se nedostavoval. Máme hlad a hledáme restauraci. Koukáme na sebe a oba máme stejnou myšlenku. Kašleme na německý knödel a jedeme do Ústí na Větruši.Parkujeme na parkovišti u Větruše a sedáme na zahrádku. Je jeden z posledních hezkých dnů v letošním roce. Vítá nás číšník, který si nás pamatuje ze včera. Dneska si dám řízek přes celý talíř a Martin si dává špecle. Ještě fotku pro holky, aby už bylo definitivně jasno, o co přišly a po kávě vyrážíme domů.

Bad Schandau

V 17:30 vysazuju Martina u metra někde u Černého mostu a já pokračuji na dálnici směr Brno. Po cestě si říkám, že ten výlet byl vlastně fajn. Bije se mi v hlavě Terezín a to jídlo, na které jsme chodili. Cítím se hloupě. Na dálnici je kolona, která moji cestu prodloužila asi o 40 minut a o to víc přemýšlím, nad tím, jak se máme skvěle. A i přesto jsme stále nespokojení a chceme pořád víc. I když ještě před pár lety byli lidé, kteří bojovali o holý život....